Ve škole už bylo ticho. Byl slyšet jen můj klapot bot. Směroval do 9.B., kde jsme měli zrovna přírodopis, který jsem měla zvláště ráda, když učitelka začala řvát, jak to, že někdo nemá úkol! Nesměle jsem zaklepala a vstoupila do třídy. K mému údivu hned nezačala křičet, jen se v KLIDU zeptala, proč jdu pozdě.
Odpoledne jsem měla výuku jízdy na koni. Se spěchem se vřítím do stáje, když už si říkali, že asi nedorazím. Já jim rychle dala omluvu a už běžím do boxu s koněm, na kterém jezdím, se jménem Megi. Je to angloarab prý s velmi vzácnou krví. Je to chytrá klisna s moudrýma očima. Na pozdrav zařehtala a já jí dala jablíčko.Jeden bez druhého jsme nemohli žít.
Právě vyjíždíme z areálu, kde byla obrovská stáj s boxama pro koně. Paní Reinbergerová říkala, že je lepší si vyjet jednou do přírody, než „tvrdnout” na jízdárně. Před sebou jsme měli celé odpoledne na to, abychom se proběhly a nadýchaly čerstvého vzduchu.
Jeli jsme tak 1,5 hodiny a už mě přestávalo bavit pořád jen klusat a jít v kroku. Sotva přiložím holeně k Megi, vystřelí jako stroj - zmáčknul se „čudlík” a poslouchal jak hodinky.Cesta byla úzká a sem tam nějaká větev přečuhovala a musely jsme uhnout, jinak by Megi byla bez oka a paní Reinbergerová by asi nebyla ráda mít krásnou klisnu, bohužel s jedním okem!
V tu chvíli se Megi ve cvalu prudce zastavila a chvíli stála. Jenže já pořád letěla dopředu, ale tentokráté bez koně.Dopadla jsem ošklivě, zlomila si nohu a narazila ruku, po snaze vstát jsem znovu upadla a vykloubila si ruku.Nemohla jsem se hýbat.Megi ke mně přiběhla, očuchala mě, vzepjala se, zařehtala tak silně, že mě připravila málem o sluch a odfrčela si kamsi odkud cesta vedla. Byl večer a já zkoušela alespoň se plazit. K smrti vyčerpaná jsem v té námaze usnula.V noci ke mně přiběhl ježek.Já se lekla.To bylo asi poslední co si pamatuji.
Probudila mě až oční rána východu slunce, dusot kopyt a hlahol lidí, co okolo mě byli. Zavezli mě do nemocnice. Až tam jsem se dozvěděla, že ti lidé byli moji rodiče, paní Reingerová a její manžel. Poté, že mě zachránila Megi, protože přitryskala do jízdárnya vřískala, jak mohla.
Za dva měsíce bylo vše pryč. Začala jsem zase jezdit.Nikdy nepřestanu být věrná koním, hlavně Megi, která mi zachránila život!
Lucišnek
Něco o mně – Poprvé na koni
Když mi bylo asi 4-5 let, tak mě babička vzala na pivovarské koně v Plzni.Hladila jsem si je a nakonec si i sedla. Můj první klus byl v 8 letech na poníkovi Neonovi, cval v 10-ti letech ve Štěticích. Učit jsem se začala až v 10-ti letech. Moje první učitelka se jmenuje Monika Svobodová.
Lucišnek
Lucie Lejčková alias Lucišnek, 12 let, je naší nejmladší dopisovatelkou – Lucinko, děkuji za krásné příspěvky a těším se na další spolupráciJ
Formát pro tisk