Jak to všechno začalo
Jako dítě jsem se s oblibou dívala na filmy, ve kterých hrála hlavní roli zvířata a to především psi (netvrdím, že teď se na ně také ráda nepodívám). Obdivovala jsem Lassie a Gora a přála si mít podobného čtyřnohého přítele, který by mi dělal společníka a dokázal mě v případě potřeby ubránit. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli v paneláku, nepřicházelo však větší plemeno do úvahy. Maminka navíc mému přání pořídit si vlastního hafánka roky úspěšně vzdorovala a já tedy své první zkušenosti z oblasti kynologie získávala díky fenečce jezevčíka mé babičky.
Naši kluci
Jednou, to už jsem byla na střední škole, mě mamka překvapila inzerátem, ve kterém nabízeli štěňátko králičího jezevčíka. Zavolali jsme chovatelce, pejska zamluvili a za pár dní vyrazili na cestu. Matýsek byl nádherné roztomilé klubíčko, které mi vždy dělalo radost a dělá ji stále, dnes už ale jako „senior” (manžel ho někdy nazývá „stará páka”, i když vypadá na svůj věk výborně). Když bylo Matesovi 10 let, pořídili jsme si k němu jorkšírského teriéra, který dostal jméno Alf Traveller.
Všude se vejdou
Musím říci, že oba dva hafani mají výbornou vyrovnanou povahu, poslouchají a jsou milými společníky ve všech situacích. Oproti velkým psům, po kterých jsem jako dítě toužila, mají dokonce jednu obrovkou výhodu a tou je, že nás můžou téměř všude doprovázet, ať už se jedná o dopravní prostředky všeho druhu, restaurace, penziony, hotely či nákupní střediska. Jednoduše je vezmeme do náruče nebo přepravek a jde se. Nechybí ale ani na dlouhých výletech, kdy ujdou i několik kilometrů (akorát seniora už občas necháváme doma vzhledem k jeho věku). Během túry na ně bereme ohledy a když procházíme terénem, kde by si mohli ublížit, neseme je chvíli v náručí, jinak jdou celou cestu po svých.
Jsou chytří
Malí psi jsou také velice chytří, dalo by se říci až vychytralí. Například náš benjamínek je „všemi mastmi mazaný” a vymýšlí, jak připravit Matýska o pamlsek, jak ho odstrčit při vítání, aby nás měl jen pro sebe, jak mu při hře vzít hračku. Člověk se někdy nestačí divit, co všechno vymyslí, aby staršího psa přelstil. Při hře s námi se do ničeho nežene bezhlavě – nejdříve promyslí taktiku a potom teprve vyrazí (musím přiznat, že velmi často úspěšně). Mimochodem, už v pěti měsících uměl Alf několik povelů. Podobné pozitivní zkušenosti s trpasličími plemeny mají i moji přátelé.
Jsou oddaní
Všichni psi milují své pány a svou smečku a výjimkou nejsou ani „trpaslíci”. Když měl jednou Mates malé zranění, to byste koukali, jak se o něj Alfík bál! Choval se k němu velice ohleduplně, nepošťuchoval ho a pořád chodil Matýska kontrolovat, jak se mu daří. Stejnou starostlivost věnují oba psi i mě nebo manželovi, když nám někdy není dobře, a vydrží ležet vedle naší postele celé hodiny. Dokáží velice citlivě rozeznat i naši náladu – když nás něco trápí, jsou smutní s námi, když se naopak radujeme, tak jim očička září štěstím. K cizím lidem jsou zpočátku nedůvěřiví a hned se s nimi nekamarádí, za což jsme rádi, protože to z nich dělá dobré hlídače a navíc se nemusíme tolik obávat, že by pozřeli nějaké nevhodné jídlo nebo je dokonce někdo ukradl.
„Trpaslíci” a děti
Záměrně nerozděluji plemena na vhodná či nevhodná k dětem, protože si myslím, že každý pes je vhodný, pokud jeho majitel ví, jak ho správně vychovat a jak v určitých situacích postupovat.
Vztah mezi dětmi a psy v našich domácnostech je třeba budovat již od narození dítěte. Velice osvědčeným trikem, jak seznámit dítě a našeho čtyřnohého přítele, je nechat dítě hned po příchodu z porodnice psovi očichat (zvíře předtím pro jistotu odčervíme) a potom nechávat psovi očichávat použité pleny. Pes si tak zvyká na vůni nového člena rodiny a smiřuje se se skutečností, že u nás tento človíček zůstane natrvalo. Psovi nebráníme v kontaktu s dítětem, dohlížíme však na jejich vzájemné sbližování. Oběma musíme vymezit hranice, které nesmí překročit – dítěti vysvětlíme, že pes není hračka a jak se k němu chovat, rovněž náš čtyřnohý přítel musí dítě respektovat. Dokud je dítě ještě příliš malé, tzn. nemá dostatečně vyvinutý rozum a cit, raději ho nenecháváme se psem samotné. Malé děti rády strkají prstíky do nosu, očí, uší, plácají kolem sebe ručičkama (jistě víte, o čem mluvím) – to by se psovi nemuselo líbit a mohl by to dát patřičně najevo. Jsou známy dokonce případy, kdy malé dítě zlomilo psovi v uchu pastelku apod.
Podělím se s vámi o jednu osobní zkušenost. Náš Alf se narodil v rodině s dvouletou holčičkou. Podle vyprávění chovatelky se chodila malá Katka na štěňátka dívat a hlásila rodičům, jak se pejsci mají a co zrovna dělají. Hladila je pouze v přítomnosti maminky. Na našeho jorkšírka to mělo ve fázi socializace a přivykání evidentně dobrý vliv a dítě na něj zapůsobilo velice pozitivně (Alfík na holčičku také, jelikož při loučení s ním velice plakala a ještě dlouho za námi volala jeho jméno). Přesvědčili jsme se o tom o pár měsíců později na dvoudenní návštěvě u našich přátel, kde si Alf náramně rozumněl s jejich roční holčičkou. Dlouho jsme se bavili pozorováním, jak si ti dva spolu hrají, a vzniklo tak i pár krásných fotografií. Takto jsem si ověřila v praxi svou teorii, že nezáleží na velikosti či rase psa, nýbrž na rodičích, jak zvládají výchovu svých dětí a psů a jejich vzájemné přivykání.
Můžeme s nimi také sportovat
Kdo říká, že s pejskem „trpaslíkem” se nedá sportovat, se velice plete. Mnoho mých přátel se věnuje s trpasličími či malými plemeny například agility. Na fotografiích přiložených k článku je Katka Plisková se svým jorkšírkem Maxem (1,80 kg) a podívejte, jak mu to krásně jde! Katka říká, že na cvičišti je většina pejsků podobného vzrůstu jako Maxík a všechny agility moc baví. Max se na cvičišti skvěle vyřádí a domů chodí celý utahaný, jen "lehne a spí". A na své si samozřejmě přijdou i paničky a pánečkové.
Malí psi s velkým srdcem
Jak vidíte, tak i s malými pejsky si člověk užije spoustu legrace, zábavy, sportu a výletů. Mám z psího útulku zkušenosti i s velkými psy a můžu říci, že “trpaslíci” jsou bezpochyby rovnocenní velkým plemen a mají dokonce stejně velkou snahu bránit svého majitele. Nadarmo se neříká, že trpasličí a malá plemena jsou nejlepší “hlásiči” (jelikož jsou si vědomi svého malého vzrůstu a tudíž omezených schopností obrany, hlásí každý podezřelý pohyb). Osobně jsem s jejich hlídáním velice spokojená a s nadměrných štěkotem nemáme žádné problémy. Například o jorcích se proslýchá, že jsou “uštěkaní”, ale já nic takového nepozoruji (náš Alf bezdůvodně nikdy neštěká). “Trpaslíci” jsou navíc ideální mazlíčci a jak už jsem napsala, jsou “skladní”, což ocení především lidé, kteří bydlí v malém bytě, hodně cestují apod. Majitelé malých pejsků většinou označují své čtyřnohé přátele jako “malé psy s velkým srdcem”. Je to velice trefné přirovnání a já k němu ještě přidávám, že jsou to “velcí psi v malé kůži”. Pokud nevěříte, přesvědčte se sami a pořiďte si zástupce trpasličího či malého plemene - určitě budete velice mile překvapeni.
Poznámka:
Opět si neodpustím zdůraznit, že v současné době stoupá oblíbenost trpasličích plemen a úměrně s ní přibývá i neseriózních “množitelů psů”, kteří prodávají standardu neodpovídající štěňata, která mají mnohdy vrozenou vadu. Proto vybírejte chovatele velice pečlivě popř. si raději připlaťte za pejska s PP, kde máte větší záruku zdraví i krásy. Než si štěňátko koupíte, zajeďte se podívat, v jakých podmínkách žije jeho matka a jak se o ni a štěňata chovatel stará. Pokud se vám péče chovatele nebude líbit, raději si štěně neberte. Osobně upřednostňuji chovatele s menším počtem psů, jelikož jsem toho názoru, že se mohou svým psům a narozeným štěňatům více individuálně věnovat než chovatelé s početnějšími smečkami. Vyhýbejte se lidem, kteří připouští fenečku dvakrát do roka (vůči feně je to velice bezohledné a štěňata z častých vrhů bývají slabší), takové chovatele bychom neměli podporovat.
Související článek: Psí plemena - Jorkšírský teriér – historie vzniku plemene a ještě něco navíc
Marcela
Formát pro tisk