Psí oči
Mám dva psy (resp. s manželem máme, ale já je chtěla, tak se starám) – Mates je jezevčík a v květnu mu bude 11let, Alf je sedmiměsíční jorkšírský teriér. Alf má nádherné jasné oči, ale zatím jimi neumí tolik promlouvat jako můj starší pes. Matýsek už má sice věkem oči trochu zakalené, ale přesto jimi dokáže říci vše. Jedná se tady právě o tu úžasnou komunikaci, kdy přesně z pohybů a pohledů svého psa dokážete rozpoznat, jak se právě cítí nebo co po Vás požaduje. Ano, dokážu číst i z očí Alfíka a dalších psů, ale u Matýska je to zkrátka jiné.Toto souznění vzniká již při pořízení štěňátka, ale postupem společně strávených let se stále prohlubuje. Snad nikoho neurazím, když tento vztah přirovnám k spolužití s životním partnerem (pokud tedy manželství vyjde) – máte ho rádi od začátku, ale čím déle jste spolu, tím lépe se poznáváte a láska a vzájemné porozumění jsou stále silnější.
Znaménko
Má Váš pejsek nějaké „znaménko“, které byste mohli případně uvést při jeho hledání? Většinou jen majitel nebo jeho nejbližší znají i ty nejmenší odlišnosti na svých psech. Například náš Mates má na čumáčku malý kousek srsti, která mu roste v protisměru. Alf má zase nezvykle dlouhé řasy (5 cm) a celkově opravdu krásné oči. Více neprozradím.
Kam smí jen pes
Oba moji psi mě jako štěňátka považovali za svoji maminku, později za paničku, což jsem si asi zasloužila svojí vytrvalou péčí (někdy až přehnanou, když jsem je stále „muchlovala“). V každém případě se ode mne nehli ani na krok a hlídali si mě i při návštěvě „malé místnosti“, o pokusech vlézt za mnou do sprchy nemluvě. Myslím, že to určitě všichni, kdo máte pejska v bytě, znáte. Přítomnost psů mi na místech, kam bych nikoho jiného nepustila, nevadí. Myslím si, že zvíře uvolňuje v člověku určité bloky, které se v přítomnosti lidí většinou nedaří odbourat. Dokonce jsem si všimla, že mnozí lidé včetně mě i častěji za den pohladí svého psa než partnera. Popravdě řečeno si to ale pes také častěji „zaslouží“ – už jen kvůli tomu krásnému vítání, když přijdete domů. Hmm, škoda, že se do článků nemůžou dělat "smailíci", to by jich tu už bylo.
Pes jako učitel
Jako první mě napadají dvě věci – pes nám v životě nastolí uřčitou pravidelnost a učí nás trpělivosti. Zase uvedu příklad ze svého života – Alf jí jako odrostlé štěně stále ještě 3x za den, Mates 2x denně, u obou se ale snažím dodržovat každý den stejnou hodinu krmení. Pravidelnost máme i ve vstávání, protože oba psi mě chodí budit každý den kolem 8:00 hod. a to bez ohledu na to, zda je všední den nebo víkend. Musím ale uznat, že tento čas vstávání je velice „slušný“ (znám i pejsky, co pánečky budí v 7:00 hod. a dříve).
Psi nás také učí trpělivosti. Když si jen vzpomenu, co nám doma naši kamarádi udělali loužiček a hromádek, než se naučili chodit dělat potřebu ven! Někdy už jsem byla bezradná a měla sto chutí naplácat té malé chlupaté kuličce na zadeček. Vždycky jsem ale zatla zuby a znovu a znovu ho vynášela ven a vysvětlovala mu, že „tady se čůrá“. Také při stříhání drápků a vytrhávání chloupků z oušek jsem zestárla o pár let...a temperamentní Alfík asi také, protože se bránil ze všech sil a všechny moje metody „po dobrém“ i „po zlém“ selhávaly. Znovu a znovu jsem se přesvědčovala, že člověk musí být nesmírně trpělivý a krůček po krůčku tak dosahovat svého.
Vzpomínky v nás žijí dál
Vždycky mám pocit, že štěněcí období mých miláčků strašně rychle uteče a za chvíli jsou z nich dospěláci. To samé se říká i o dětech, jenže tam je ta výhoda, že lidské dětství trvá několik let, zatímco to štěněcí jen několik měsíců. Mám pocit, že i kdybych svému psovi věnovala každou minutu dne, tak stejně se mi bude zdát, že jsem si dostatečně neužila to kouzelné období, kdy byl malinké štěňátko. Asi to bude tím, že člověku se zdá, že všechno krásné vždycky tak rychle uteče. Vzpomínky však zůstávájí – člověk se často zasměje či naopak zesmutní, když si vzpomene na všechny ty chvíle a příběhy prožité se svými psy a to i pejsky, kteří nás již opustili. Dospělost mých čtyřnohých přátel mi však paradoxně přináší i určitou úlevu – jsou silnější, zkušenější a nemusím se o ně už tak úzkostlivě bát, jako když byli psí mimina. Jistě si i Vy vzpomínáte na ten strach, když štěně sní všechno, na co přijde, když odněkud spadne, narazí v plném trysku do nohy stolu atd.
Co dodat... Většinu svých článků jsem napsala se spícími psy u nohou (Alf je zpravidla přímo na noze) a nebo s Alfíkem v klíně. Mnohdy kvůli psům odmítnu atraktivní dovolenou či zajímavou společenskou nabídku, protože oni jsou pro mě důležitější a jsem ochotná dělat kvůli nim ústupky. Myslím si, že moji psi toto vše vycítí a proto jsou mi až dojemně oddaní. Ale věřte, že na ně dokážu být také přísná a vyžaduji určitou poslušnost či spolupráci při jejich „údržbě“. Rebecca Fisher jednou řekla, že „pouto mezi psem a jeho majitelem nemůže být nikdy zlomeno“ a já jsem přesvědčena, že pokud pes cítí, že ho milujete, tak tato slova budou vždy pravdivá.
Marcela
Formát pro tisk