Každé plemeno je něčím charakteristické
V povaze psa hraje jako u každého tvora svoji roli genetika, ale ve velké míře ji utváříme právě my - svým přístupem k psovi a výchovou. Lovečtí psi mají silně vyvinutý pud k lovu a norování, honáčtí psi mají vyvinutou schopnost ochraňovat a stmelovat stáda, společenští psi mají většinou naopak některé pro psy charakteristické pudy méně či více potlačeny atd. Už když tedy přemýšlíme nad pořízením čtyřnohého přítele, musíme brát v potaz jeho zaměření a předpokládat, že bude mít ty či ony povahové rysy a podle toho se k němu chovat a vychovávat jej. Nemůžu např. jezevčíka trestat za to, že mi na zahradě začne norovat v každé myší díře a mně tak vznikají v mém rádoby anglickém trávníku malé krátery. Naopak maltézáčkovi nemá cenu říkat: "Vyhrab myšičku!". Toto vyloženě společenské plemeno norování nezajímá a navíc jeho hedvábná srst by byla k nerozčesání. Když si pořídíme zástupce "bojových plemen" (osobně jsem odpůrcem takového škatulkování), musíme počítat s tím, že by bylo dobré navštěvovat cvičiště. Tito psi bývají velice silní - v případě špatné výchovy by nás mohli nakonec venčit oni místo, abychom venčili my je.
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá
Říká se, že pes je obrazem svého pána a něco na tom je. Pokud je majitel psa agresivní člověk, který se chová ke svému zvířeti hrubě a týrá ho, tak nemůžeme čekat, že pes bude klidný a vyrovnaný. V tomto případe pak může i ze zcela klidného štěňátka vyrůst bojácný vystresovaný pes, který při náznaku pohlazení kousne, protože si bude myslet, že ho čeká další rána. Naopak při vlídném zacházení a láskyplném vedení i z malého ďáblíka, který nás jako štěně neustále okusuje a vrčí na nás, vychováme skvělého přítele, který nám bude vnášet radost do života. Je tedy jasné, že dobře vedený pitbul, muže být daleko milejším psem, než třeba pudlík, kterého vychovával nějaký despota.
Odpovědnost za psa
Vrátím se tedy znovu na začátek. Jak předejít případům, kdy kousne pes člověka nebo jiného psa a koho za ně případně činit zodpovědným? Především by měl každý chovatel vycvičit své zvíře natolik dobře, aby k různým "nehodám" či nepříjemnostem vůbec nedošlo. Tzn. vybrat si plemeno, na které bude lidově řečeno stačit. Pokud se tak ovšem přece jen stane a pes někoho napadne, mělo by se nejdříve objektivně posoudit, jestli si za to pokousaný člověk nemůže sám - potom by logicky nebyl důvod někoho trestat. Často čteme titulky "Pes pokousal dítě" a nakonec se dozvíme, že dítě vešlo na cizí zahradu, kterou pes hlídal a tudíž udělal pouze to, co se od něj očekává - bránil svoje teritorium. Další případ pokousání dítěte psem skončil zjištěním, že pes měl v uchu zlomenou pastelku. A takových případů je v různých obměnách spousta. Novináři si na nich vždy rádi "smlsnou", patřičně je zveličí a často zkreslí, aby se jejich plátek dobře prodával, či měl jejich pořad velkou sledovanost. Bohužel tím ale negativně ovlivní spoustu lidí, kteří neznají pozadí celého příběhu. Určitě by všem tito novináři prokázali vetší službu, kdyby připomněli rodičům, že mají dávat vetší pozor na své děti a vysvětlit jim, že pejskové nejsou hračka a bez svolení majitele se nehladí.
Pokud se ovšem zjistí, že pes někoho napadl bez příčiny, měl by být potrestán člověk, který je za zvíře zodpovědný. Konec konců, chování psa je výsledkem jeho výchovy a přístupu k němu, tak musí nést i následky. Může ale nastat i situace, že pes je sice dobře vychovaný a vycvičený, ale ve stresu, strachu nebo leknutí (petardy, silniční doprava....) někoho kousne. Jak potom hodnotit tuto situaci? Odpovědnost by měl opět nést majitel psa, ale celý případ by měl být posuzován mírněji s přihlédnutím k okolnostem, které zvíře k útoku vedly.
Marcela
Formát pro tisk