Zdroj: https://www.ozviratech.cz/pribehy/takova-pekna-ryzka | Vydáno: 29.11.2006 | Autor: Marcela

Taková pěkná ryzka

Příběh o tom, jak dopadla zkouška naší další vysněné kobylky.

Náš milý Shageen už je prodaný (sice ještě ne odvezený), a tak už sháním tu svou vysněnou klidnou kobylku. Jako posedlá sedím každý večer před monitorem a v internetových inzercích lovím vhodné kandidátky. A pak inzerát na pětiletou kobylu i s fotkou – no, nevypadala nic moc, ale majitel se zaručoval bezchybným charakterem a vhodností klidně i na hypoterapii. Možná bych to úplně přejela, ale v inzerátu psali, že kobylka stojí u Milevska a to je od nás jen malý kousek. To rozhodlo! Pánovi jsem napsala e-mail, jeho odpovědí mi její dokonalý charakter opět potvrdil a napsal mi cenu 55 000 Kč. To jsem se málem složila. Za kříženku Čt s norikem takovéhle velké peníze. To teda ne, a hned jsem mu psala, ať se nezlobí, ale že si myslím, že kobyla nemá větší cenu než 30 000 Kč. On odepsal, že 30 000 Kč je velmi, velmi málo, že bychom se sice na nějaké slevě mohli dohodnou, ale nejlépe abych přijela, a pak, po shlédnutí jejích kvalit, sama uznala, že za to stojí.

Zavolala jsem mamku, jelikož ona jako řidič rozhoduje, kam se pojede či nepojede. Mamka si jí prohlídla a po úvaze povídá: "Jednoho krásnýho koně už jsme měli a vidíš, jak to dopadlo, a tak nyní už žádnýho pěknýho nechci. Ono je to jako s lidma, víš, když je někdo hezký, tak je většinou nafoukaný a zlý, já myslím, že je to u koní stejné ." A z této geniální myšlenky udělala zákon. Tato kobylka opravdu odpovídala, a tak jsme jely na návštěvu hned v sobotu. Kobyla stála v nějaké pěkně zapadlé vesnici za Milevskem. Hned nás uvítal zpocený pán se svojí chotí a vedli nás do stáje, kde bylo asi 8 koní. Celé to tam bylo takové polorozbořené a koně taky nic moc. Všichni se šklebili a měli sklopená ušiska. A na konci stáje byla naše kobylka. To byl šok! S mamkou jsme si vyměnily úděsné pohledy. Pán mi poslal sice spousty fotek, ale na žádné z nich nebyla takováhle obluda! To byl ten nějvětší pivovarský sud, který jsem kdy viděla. Kobyla širší než vyšší, kraťounký velmi široký krk a hlava jako bagr, ke které byly asi nejspíš na trvalo přilepené uši směrem dozadu. Šly jsme kní blíž a nesly si sušený chleba. Jen to kobyla zpozorovala, málem ji dveře od boxu neudržely.

Pán nás stále ujišťoval o jejím dokonalém charakteru a že nám jí tedy vyvede, aby nám ji mohl předvést. Kobyla ho do boxu skoro nepustila. Pak jí konečně nandal ohlávku. Když jí vyváděl, málem se mu vytrhla, jak se natahovala po nedaleké kopici sena. Venku před stájí jí nadzvedl jakýsi provázek, který měl stáj ohraničovat a ona pod ním prošla. Pán se na mě velmi významně podíval. "Vidíš, tohle by jen tak nějaký kůň nezvládl!" S cukajícími koutky jsem mu kývala. Na plácku před stájí nám chtěl kobylu předvést na lonži. Byla jsem zvědavá, jak takový kolos rozpohybuje. Velmi rychle, ukázalo se v zápětí! Po prvním máchnutí bičem kobyla začala kolem svého majitele lítat v divokých kruzích a ne a ne zpomalit. Zem se třásla a ona pořád tryskala rychlostí absolutně nepřiměřenou svojí stavbě těla. Konečně se pánovi po 10 minutách podařilo dostat kobylu alespoň do klusu. Pak ji nějak strhl a zastavila. Okamžitě se chopila čerstvé jarní trávy. Majitel jí začal zvedat nohy atd. Neustále mě upozorňoval na to, jak skvěle drží, nehnutě stojí (aby ne, když měla hubu zabořenou v trávě a beztak nic jiného ani nevnímala). Potom ji vedl zpátky. Málem ho celého chudáka podupala.

Pán se mě zeptal, jestli si ji chci vyzkoušet. "Samozřejmě!", řekla jsem. Mamka se na mě s úlekem podívala, asi si myslela, že se mi kobucha zamlouvá. To ani náhodou, ale aspoň se svezu, když už tu jsem. Když pan majitel ryzku sedlal a uzdil, vyrukovala jsem, mimo jiných, ještě s otázkou, proč kobylu prodává. "Aby nepraskla", odvětil mi. Koukala jsem jako bulík. "Máme tady velké pastviny a ona jen žere a žere a žere", dodal. Teď už jsem to pochopila. Pak ten tank vyvedl a naskočil na ni. Ještě ani nedosedl a už klusal. Mají to tu ale zvláštní zvyky, říkala jsem si. Doklusal na louku a zde objel jedno kolečko a pak nacválal proti nám. Hned seskočil a že si mám sednout. Už jsem se vůbec netěšila, že si zajezdím, když jsem viděla, jak kobyla capluje.

Jela jsem v nějakém prapodivném sedle, které bylo ještě hrozně vepředu, takže když kobyla jen drobet sklonila hlavu, člověk už hned skoro padal. Chtěla jsem, aby šla v kroku. Uvědomila jsem si, že jsem pánovi křivdila, že hned po nasednutí kluše. Tato kobyla si chody evidentně vybírá sama. To se mi vůbec nelíbilo. Navíc se mi pořád točila směrem k domovu. Pán na mě křičel, ať jí dám jednu bičíkem. To jsem udělala a kobyla tak uskočila, že jsem málem slítla. Nic to ale nepomohlo. Potom konečně vydržela jít chvilinku krokem, a tak jsem ji už mohla regulerně pobídnout do toho klusu. Až nyní jsem pocítila, že má velmi pohodlný klus, ale pořád zrychlovala a já nad ní ztrácela kontrolu. Tak jsem ji otočila tím jejím kýženým směrem k domovu a ještě klusem dojela k pánovi a pak seskočila. Ten jen koukal. "Já už vás raději nebudu okrádat o čas, víte , ta vaše kobylka není přesně taková, jakou hledám, ale i tak moc děkuji!", vysvětlila jsem mu. Podali jsme si ruce a my s mamkou si oddychly a jely domu. Potom jsme se ještě půlku cesty smály, jak by nám tenhle otesánek zbořil celou stáj a sežral beztak i nás samotné.

Monika