Ája a Pája.
V mém vyprávění se o kousíček vracím do doby, než jsem si měla přivézt kobylku Welsh cob, nakonec pojmenovanou Ellisu. Jak jsem již psala, tato kobylka byla suprová, ale měla jednu podmínku - nesměla jít do samoty. Vše vypadalo v pořádku. Lenka si měla svého hřebce přivézt příští týden a já jsem tedy musela počkat s dovezením svojí Welsh cob také na tento datum. Jenže jak už to bývá tváří v tvář věci, moje myšlenky se začaly ubírat v hrůzostrašný scénář, který jistě nastane po příjezdu mladého hřebce a shodou náhod mojí kobyly v říji. Netrvalo dlouho a s Lenkou jsme se dohodly na tom, že ona si svého hřebce ustájí jinde (stejně by nemohl chodit ani na pastvinu, natož aby se mnou ona jezdila na vyjíždky). Ale v tuto chvíli jsem musela bleskurychle vyřešit nově vzniklou situaci. Moje nová kobylka nesmí za žádnou cenu do samoty a já nemám žádného jiného koně, který by jí dělal společnost. Sehnat do jednoho týdne někoho jiného na ustájení - nemožné! Půjčit si nějakého koně - řešení pouze dočasné! Ustájit Ellisu někam jinam, než se najde někdo, kdo si ke mě ustájí koně - nákladné! Jediná možnost zbývá - koupit si dalšího koně!
Moje rozumná mamka to kupodivu viděla úplně stejně. A tak, jak jsem si myslela, že už mám konečně po tom všem zmatku s hledáním vhodné kobylky, spadla jsem opět do víru hledání. Měla jsem nůž na krku - pouze jeden jediný týden. Tak málo času, přitom než jsem si vybrala Ellisu, uběhly dlouhé čtyři měsíce! Navíc peněz už mi moc nezbývalo a hledat nového koně na jiných koncích republiky jsem také v plánu neměla. Rozhodly jsme se pro poníka a to nejlépe také kobylku, hlavně aby byla hodná, výška 120 - 130, a zdravá tak, aby se na ní mohly občas děcka povozit. Začala jsem tedy jako blázen hledat nejen na internetu, ale objížděly jsme i okolní stáje a ptaly se po poničkách na prodej. Řešení se našlo naštěstí včas a to hned ve vedlejší vesnici. Zde bydlí pán, co má nějaké poníky, a tak jsme se ho byly zeptat, zda-li neví o nějaké na prodej. Nevěděl, ale zato sám jednu prodával. Ovšem neprodával jenom jí, ale jedině s jejím dvouletým synem (hřebečkem) společně. Tyto poníky prodával, protože doma neměl na ně místo - takže ani tam nebyli, abychom si je mohli prohlédnout. Ukázal nám tedy alespoň fotky. O své kobylce se vyjadřoval téměř v superlativech, o jejím synovi asi raději nemluvil. Snažili jsme se ho všemožně přemluvit, aby nám prodal pouze tu poničku, ale on trval na svém, že je prodá jedině dohromady. Nakonec jsme se dohodli, že poničku tedy koupíme a malého k nám ustájíme, ale obratem se ho budeme snažit prodat, a pak mu dáme peníze i za něj. Alespoň to! Tolik peněz najednou, to už bych opravdu musela vykrást banku!
Jen co jsem sehnala převozák, už jsme pro ty dva jeli. Byli ustájení v polorozpadlém kravíně. Pomalu jsme vcházeli do šera a hrozného zápachu. Mezi krávami úplně na konci uličky byla dvě pidistání. Odvázala jsem malou poničku a pomalu s ní odcházela na denní světlo. Jejího hřebečka nemohli ani udržet jak vyváděl, když zpozoroval první matčin krok směrem od něj. Panečku ten se vzpínal! Venku na ně čekal otevřený převozák. Ponička se do něj div že nevrhala (ani se jí nedivím, já bych z takovým podmínek také chtěla být co nejdříve pryč), ale malému se moc nechtělo. Sice jsme ho tam nakonec nějak dostali, ale málem celý vlek rozkopal a nebral ohledy ani na svoji kupodivu stále klidnou matku.
Doma na ně čekaly dva boxy pro ně nepředstavitelných rozměrů. Kobylka byla stále hodná a klidná, ale zato ten malý rošťák mi dělal pořádné vrásky na čele. Museli jsme ihned po příjezdu nasadit horní polovinu dveří, které přes léto sundaváme, jinak by jisto jistě z boxu vyskočil. Celou dobu tam doslova lítal jako šílený stále dokola, řehtal, neustále se vzpínal k malému okénku, ze kterého bylo možno vidět do druhého boxu a zkoušel kopyty kvalitu dřevěných stěn. A tohohle ďáblíka mám prý co nejrychleji prodat!!! Ach jo!!!
Asi by se vše uklidnilo, ale hned další den byl v plánu příjezd mojí kobylky Ellisy. Panebože to bylo “halo”. Uširvoucí řehtání neustávalo nejméně po tři dny. A to jsem si ještě naivně myslela, že by kobylky mohly být spolu v jednom boxe. Ani náhodou, Ellisa se projevila jako dosti dominantní a chudinka ponička Ája si odnesla pěkných pár kopanců, než mi došlo, že takhle to nejde. Nakonec Ája musela zůstat v malém výběhu před stájí a spát bez přístřešku na zemi.
Na konci prvního týdne se vše konečně postupně lepšilo. Holky jsme začali vodit na pastvinu a na hřebečkovi jsme tvrdě pracovali podle metod Pata Parelliho. Když už na sebe nechal alespoň sáhnout, pokračovali jsme v učení dalších důležitých základních znalostí koně. Nejprve jsme zkoušeli nasazovat ohlávku (tu starou měl totiž zarostlou skoro do masa a na nose mu nadosmrti zůstanou hluboké rýhy od nánosníku ), vodit, čistit, lonžovat a nakonec zvedat přední a zadní nožky. Hřebeček potřeboval korektury jako sůl, měl přerostlá špalkovitá kopyta a hnilobu takovou, že skoro neměl střelky. Musím říci, že u těch nohou jsme se asi zapotili ze všeho nejvíce!
A jen co poník začal vypadat k světu, rozmístila jsem inzeráty. Netrvalo to vůbec dlouho. Informovalo se na něj dost lidí a už třetí návštěvníci si ho odvezli. A věřte nevěřte, to co si odváželi byl úplně jiný koník, až jsme tomu sami nevěřili. Mazlivý, hodný, snadno ošetřovatelný a skoro klidný jako jeho mamina. I tak jsem se ale bála, jak bude vypadat nakládání po jeho předchozí špatné zkušenosti. Nebylo proč! Do převozáku za mnou překvapivě vlezl na první pokus a nijak to neprožíval. Při rozjetí vozu pak ještě dojemně zaržál a musím přiznat, že jsme měli všichni slzy v očích.
Monika
Formát pro tisk