Po mnoha a mnoha inzerátech a okouknutých koníků jsem v inzerci na equichannelu našla kobylku welsh kob. Nádherná, po telefonu jsem se dozvěděla, že i hodná, zdravá, bez zlozvyků, šestiletá, bez PP a jediná vada je mírná závislost na stádě. Znělo to úplně dokonale! Taková jedna menší překážka, která mě dělila od mé vysněné kobylky, tu však byla - cesta do místa ustájení, což je Děčín. Říkám si, zase jako v případě haflingerek je to až druhý konec republiky. Co se dá dělat. Jediná možnost, jak se tam dostat, je autobus, mamka by autem již určitě zbytečně nechtěla jet. Vše jsem si skvěle týden dopředu naplánovala. Chtěla jsem jet se svým přítelem Zdenkem, ale ten mi večer před odjezdem oznámil, že se mu tam vůbec nechce. To je ale pěkně hloupý, abych jela sama takovou dálku, když jsou v Praze ještě takové složité čachry s nástupištěma. Naštěstí přišlo jednoduché rozuzlení, moje mamka se překvapivě dobrovolně přihlásila, že pojede autobusem se mnou.
Vše bylo dobré, ani v metru jsme se nezamotaly. Nevěřili byste, jak jsem byla šťastná, že jedu s mamkou, která ví, jak to v metru chodí. Kdybych jela se Zdendou, koukali bychom na ty vlaky jako dva truhlíci a beztak bychom příslušná autobusová nádraží a zastávky obcházeli pěšky, což by nám to zase určitě nevycházelo s časem.
Autobus nás vyložil v Děčíně na nádraží. Nyní bylo naším hlavním úkolem najít vesnici Ludvíkovice, kde naše kobylka stojí. Jak jsme se nemile dozvěděly, není to 1 km od Děčína, ale 6 km. S mamkou jsme počítaly, že tam půjdeme pěšky. Co teď? Co jiného - zavolaly jsme majiteli kobylky a ten pro nás přijel. Sympatický pán. Zavedl nás přímo do takové domácké maštale se dvěma štonty a jedním malým boxem. Na jednom z úvazů stála naše vysněná. Byla tak malinká, divily jsme se. Aby ne, došlo mi vzápětí, protože ti dva druzí koně byli parkuroví 170 KVH. Přišla nás uvítat i paní majitelka, všichni byli tak sympatičtí a kobylka byla také milá. Svojí barvou a postavou mi sice nemile připomínala ryzku z Milevska, ale i tak vypadala a chovala se nesrovnatelně lépe.
A došlo samozřejmě na zkoušení. Musím se přiznat, že se mi drobet třásla kolena (po té zkušenosti s také “neskutečně hodnou” haflingerkou, která nikdy nevyhodila a nikdo z ní nespadnul!). Kobylka opět měla anglické sedlo! Abych nejela sama, vzal si pán i druhou kobylu. Když jsme je vyváděli ze stáje, všichni hrozně řehtali a naše klidná kobylka vyváděla, jako kdyby nebyla měsíc venku. To že prý ne, na pastvu chodí každý den, ale 2 měsíce se na ní nejezdilo. Já už opravdu měla strach, ještě mi při nasedání navíc caplovala jak pitomá a ustupovala, že jsem ani málem nenasedla. To bude zase něco, myslela jsem si, když hned po nasednutí vyklusala.
A uběhla ani ne minuta, rozešli jsme se a klid, najednou kobyla byla hodná. Opět si u mě získávala důvěru, šla jako beránek a nechala se klidně ovládat. Pán mi nabídl, že můžeme jet ven nebo do svažitého výběhu. Vybrala jsem si mokrý svažitý výběh, protože jinak by nás mamka asi nezvládla sledovat. V tu chvíli se, jako znamení z úplně zatažené oblohy, udělalo nádherně jasno. Zkoušela jsem si s kobylkou kdejaké cviky. Přiježděnost nic moc, ale ochotná byla. Potom jsme s pánem klusali. Nejprve jsem myslela, že mi kobyla vylítne jako střela, když i v kroku chce pořád naklusávat, ale nic. Šla mi pěkně, tak jsme pak i nacválali a opět se chovala velmi vzorně. Po tomto důkladném vyzkoušení jsem požádala pána , aby mi ji předvedl on, protože bych ji taky chtěla vidět v celku, jak se pohybuje. A popravdě jsem chtěla vidět, jestli se nechá odvést od kobyly. Tu velkou parkuračku jsem tedy držela u vchodu a on mi předváděl ryzku po výběhu. Byla dobrá , sice trochu řehtala, ale byla ovladatelná. Tak mi nezbývalo nic jiného, než říci ANO. Konečně jsem si vybrala! Nebyla dokonalá, to vůbec ne, ale chovala se ze všech koní nejlépe a nebyl důvod, proč ji nevzít. Ještě připadalo v úvahu trochu snížit cenu, ale to už by asi nešlo. Pán nám totiž říkal, že na půl týdne dopředu má každý den přijet jeden zájemce. To by se nám tak akorát vysmál.
No, alespoň jsem se s majitelkou domluvila, že nám kobylku dovezou pouze za cenu nafty. Jinak by to byla pěkná pálka jet s autodopravcem. Takže konečně jsem si vybrala a jen doufám, že se z ní nic zvláštního nevyklube a na ten třetí pokus už konečně budu mít úplně normálního koníka. Ostatně budu vás dále určitě informovat :))
Monika
Formát pro tisk