Moje kobylka už u nás byla skoro rok sama a to se mi ( ani jí ) samozřejmě nelíbilo. Postavila jsem druhý box a rozhodla se, že si najdu někoho na ustájení. V tu dobu ke mě chodila jezdit má kamarádka Lenka. Když se to dozvěděla, rozhodla se, že si splní jako já svůj sen a koupí si koně.
Lenka nebyla žádný jezdec, teprve se u mě učila klusat. Takže bylo víc než nutné, najít velmi hodného, klidného, spolehlivého “koníka učitele”. Věk požadovala do 13-ti let, samozřejmě měl být také zdravý, lépe menší a do 35 000 Kč. Hledaly jsem dobrý půlrok. Většina koní u nás ztroskotala na nevhodném charakteru. Potom nám zavolal pán, který nabízel 13-tiletého valacha s námi požadovanými vlastnostmi. Bylo to blízko a ten pán byl u nás v kraji dosti známý a bohatý podnikatel, takže jsme si říkaly, že by to mohlo alespoň drobet naznačovat kvalitu.
Když jsme dojely na krásný nově zbudovaný statek, hned jsem si vzpomněla, že se vlastně jedeme podívat na bývalého koně mé známé a ta ho také jen vychvalovala. Když nám ho ukázali, Lence okamžitě padl do oka. Aby ne, nádherný izabelák s dlouhou stříbrnou hřívou a milým kukučem. Koník jako pro princeznu. Ovšem na druhý pohled už mi byly patrné některé nedostatky - slabý hřbet, nepěkně přerostlá kopyta a postoj zadních nohou také nebyl zrovna správný. Zeptala jsem se majitele na koníkovo zdraví a ten nás 100% ujistil, že je vše v nejlepším pořádku, že se nám za to může zaručit.
Koně nám vyvedli a pak nasedlali. Choval se klidně, jen byl trochu paf z toho, že je venku sám bez koní. Lenka chtěla, abych koně vyzkoušela já. Nasedla jsem, rozešla se, koník se choval suprově, tak jsem ho naklusala, klusal krásně pomalu - pro začátečníka ideální. Do cvalu se mu moc nechtělo, ale i to bylo konečně lepší než většina ostatních temperamentních koní, se kterými jsme měly dosud tu čest. Lenka byla spokojená a řekla, že ho bere. Já jsem též říkala, že charakterově je to ten pravý, ale ať určitě nezapomene na veterináře. Nejspíš je to šmajdání z přerostlých kopyt, ale člověk nikdy neví.
Lenka veterináře nezavolala (protože už prý utratila dost peněz, když ho volala k jiným koním) a Rïvala přivezla. S mojí Lissy se hned skamarádil, choval se velmi slušně i v novém prostředí a Lenka už jen s radostí čekala, až začne jezdit. Pátý den jsme ho vzaly na jízdárnu. Jen krok a lehce klus. Vše se zdálo být normální. Další den se dělo opět to samé. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že Rival kulhá! Hned se volalo veterinářce. Ještě tentýž den se Rival také ukázal jako “klkač”. Veterinářka přijela další den a aby toho nebylo málo, zjistily jsme, že začal kulhat i na zadní nohu. Veterinářka konstatovala neléčené záněty okostnice a na zadní noze těžko určitelný důvod kulhání, který se určitě nebude lepšit. Jediná rada - vrátit ho. Ve smlouvě, kterou jsem Lence na Rivala dala, jsem měla i pasáž o vrácení koně ze zdravotního důvodu a byla tam i možnost vrácení za klkání. Koně jsme mohly zákonně vrátit. Ale Lenka mě překvapila, řekla , že se do Rivala zamilovala, a že ho nevrátí. Přemluvit se nenechala, ale alespoň přistoupila na můj návrh ohledně snížení ceny, protože takovéhle jednání, to nejde!
A tak zavolala pana podnikatele - bývalého majitele, ten přijel samozřejmě se svým veterinářem. A jelikož my jsme byly bez veterinářky, tak jsme tam před nimi stály, jak dvě největší slepice. Prý, že jsme koně honily jako blázni a že jinak je to úplně zdravý kůň. U nich neklkal a nikdo ho nikde ani klkat neviděl, tak že se to asi naučil od mé kobyly ( ta ovšem vůbec neklká ). A že slevu nám ani náhodou nedá, co že si myslíme, takovýho skvělýho koně nám prodal, a my ho jen zničíme. Takže nám bylo jasné, že Rival s námi zůstane.
Byl s námi asi půl roku a šlo to s ním už jenom z kopce. Den ode dne byl hubenější a ať jsme se snažily, jak jsme chtěly, nic nepomáhalo. Dostal měsíc klid a pak byl chvilku tak nějak zdravý, takže na něm Lenka i trochu jezdila, ale potom opět začal kulhat a v prosinci už nebyl schopen dojít ani na pastvu. Lenka volala různé veterináře a ti nám postupně odhalovali další nedoléčené záněty okostnice, artrózu pravé zadní kyčle ( tato noha ho nejvíc trápila), špatně dělané korektury, díky kterým vzniknul také ten špatný postoj, nedávali mu moc pít... A jak jsem si naivně myslela, že je fajn, že to byl koník mé známé, že se s ním určitě dobře zacházelo, tak se z toho nakonec vyklubalo, že vždy třeba jednou za 14 dní dostal neskutečný několikahodinový “záhul” bez jakéhokoliv opracování a následně vykrokování a to, prosím, 130kg chlapem! A pak zase jen stál v boxu, dokud otec mé známé nepřišel jezdit. Takže jeho tělo navíc i huntovali ještě tímto.
A jelikož ani Lenka si nemohla dovolit živit takového koníka, tak se rozhodla, že ho prodá za symbolickou cenu, nebo ho daruje jako společníka někam na pastviny. To už bohužel nestihla, protože si Rival v lednu zlomil tu nejbolavější nohu a konec byl nevyhnutelný.
Takže rada, která z tohoto smutného příběhu plyne -> KE KOUPI KONĚ PATŘÍ VETERINÁŘ !
Monika
Formát pro tisk