Nyní moji pozornost upoutala odpověď na můj inzerát. Jistý pán mi nabízel dvě krásné haflingerky s rakouskými původy. Měly ta všechna „nej“, která tak vytrvale sháním. S tímto panem majitelem už jsem si psala dobrých 14 dní a musím uznat, že jeho neskutečně slušné a seriozní vyjadřování mě zcela dostalo. Na každou moji (často velmi všetečnou) otázku jsem vždy dostala racionální odpověď a nikde nebyly žádné nesrovnalosti, což se mi doposud často stávalo. Navíc to vypadalo, že Lenka ( sháněla nového koně po smrti Ryvala ) má také zájem a dokonce ne o tu samou, co já.
Ačkoli ony byly až od Slovenských hranic, rozhodly jsme se tam s mamkou vydat, když navíc s námi měla jet i Lenka. Pán nám totiž slíbil výraznou slevu, pokud by šly kobylky spolu (bez této slevy bych si já svou vybranou ryzku nemohla dovolit ). Měly jsme jet na Svátek práce 1. května v pondělí. Vše bylo smluvené a pak nám Lenka zavolá, že nikam nejede, že má (shodou okolností také odtamtud) vyhlídnutého krásného hřebce. Nechápaly jsem to, protože předtím o kobyle tolik básnila a nyní takový obrat. Volala jsem to pánovi a ten naštěstí přistoupil na slevu, i tak se slovy "Raději oželím nějakou tu tisícovku, hlavně aby se moje kobyla dostala do dobrých rukou a ne nějaké turistické jízdárny". A tak jsme ve 3 hodiny ráno vyrazily na cestu. Čekala nás “milá” předpověď - na Moravě už tři dny v kuse pršelo a dnes to nemělo být jiné.
Když jsem dorazily, čekal na nás překvapivě mladý, menší, typicky vesnický pán ( podle stylu psaní jsem si představovala nějakého staršího uhlazeného pána, nejspíš úředníka ). Mile se na nás usmíval a hned nás zavedl do stáje. Obě kobylky stály v prostorných boxech. Majitel nám otevřel dveře boxu naší vybrané ryzky. Byla doslova nádherná, mohutně nasvalená, měla nablýskanou již zcela přelínanou srst, správnou stavbu těla a milý kukuč. Měla jsem radost - to už jistě bude ta pravá. Pak jsem s ní byla dlouho v boxu, nejprve byla v pohodě, ale pak čím dál častěji trhala hlavou. To se mi moc nelíbilo, ale mamce to nepřišlo a už přemýšlela, kdy si ji dovezeme domů. I přes neustávající déšť jsem si kobylku samozřejmě chtěla vyzkoušet i pod sedlem. Pán přinesl dvě holá sedla a teprve před námi je začal dávat dohromady - kobyly totiž prý od Vánoc nejezdily. To jsem mu věřila, když jsem viděla, jak má celou výstroj zatuhlou. Zeptala jsem se, jestli si myslí, že se bude chovat kobyla klidně. "Určitě! Nikdy z ní nikdo nespadl, protože nikdy nevyhodila a ani se nevzpíná či neutíká. Nikdo s ní neměl problémy. No ale i tak je pro jistotu vezmeme proběhnout nejprve do výběhu.” V promočeném výběhu se kobuchám moc běhat nechtělo, vždy jen popoběhly pár kroků a raději spásaly čerstvou jarní travičku. Škoda. Můj názor je, že jak se kůň chová ve výběhu ( jestli jen lítá nebo kope nebo uskakuje či hází hlavou), tak to také samozřejmě dělá i pod sedlem. Moje vybraná kobylka doposud 2x pohodila zadkem, když ji pán naháněl. Ale když v životě pod sedlem nevyhodila?!
Při sedlání naše kobylka, narozdíl od své kamarádky, pořád popocházela a ne a ne aspoň chvilku v klidu postát. Nakonec se vše povedlo a my nasedli. Jeli jsme na takovou louku za jejich barákem. Jeho klisna šla celkem spořádaně, ale ta moje se pořád nějak vrtošila. Několikrát jsme louku obešli v kroku dokola. Z ničehonic se tam najednou objevil traktor a ta moje se vůbec nelekla. Aspoň něco! Potom jsme klusali. Šla výborně, jen já se pořád nějak nemohla srovnat v tom anglickém sedle. Připadala jsem si, že má třmeny jako dostihák. Nyní už to nechám být. Potom jsme šli opět v kroku a já si ji chtěla ozkoušet o samotě. Ale za živého boha jsem ji nemohla od druhé kobyly dostat. Stála a vztekle hrabala přední nohou. Nemělo to cenu, tak jsem se vrátila k pánovi a opět jsme naklusali. A pak nacválali. Kobyla šla nějak hrozně pod sebe, ale až na můj vratký sed bylo vše v pořádku. Po chvilce jsme opět nacválali. Najednou sedím před přední rozsochou. Je mi jasné, že jestli kobyla hned nezastaví, poletím. A ani to nedomyslím, už se mé tělo dotýká země. Hlavně, ať na mě nešlápne! Otevřu oči, jsem celá. Tak se nějak seberu a koukám, kobyla se pase, jakoby nic. Pán s vytřeštěným výrazem ke mně běží: "Je vám něco? Co se stalo?" "Z ničehož nic vyhodila, já jí přepadla před sedlo a pak mě při druhém kopanci už sundala", odpověděla jsem věcně. Pán se tvářil zadumaně::"Ale to se určitě jen zakousla do trávy a jak prudce zastavila, vy jste jí přelítla přes krk, ona zatím nikdy nevyhodila, opravdu ne ! " No nic, tak jsme opět nasedla a konečně si prodloužila ty třmeny (o dobrých 6 dírek). Zase jsme naklusali a pán se po chvilce ptá, jestli nacváláme. O.K. Jen jsem lehce přiložila holeně a už cítím jak se v ní hromadí energie a schyluje se k výbuchu. Tak dobrý, nepřišla jsem sem někomu přiježďovat půl roku neježděnou kobylu. Řekla jsem pánovi, že už mi to stačilo a vrátili jsme se do stáje. Říkala jsem si, že to od něj bylo docela nezodpovědné a neobchodnické, když ví, že si má jeho kobylu přijet někdo zkoušet a on na ni ani nesedne, aby ji dal po takové dlouhé pauze dohromady. Divné!
Mamka, která se zkoušení nezúčastnila ( zůstala ve stáji pěkně v suchu ), čekala netrpělivě na mé vyjádření. Vše jsem jí popsala. Pán opět dodal, že kobyla určitě nevyhodila, ale že si jen chtěla utrhnout trávu. A když mamka prohlásila, že bych se místo nákupu koně měla jít raději někam učit jezdit, připadala jsem si jako největší blbec pod sluncem. A tak jsme tam stáli, mamka nazlobená, já dotčená a pán mírně zklamaný. Nakonec tuto situaci rozsekla mamka, které se kobylka stále zamlouvala. Navrhla, že bych přijela vlakem příští týden a kobylku znovu zkusila. Pán radostně souhlasil, dokonce mi nabídl, že bych u nich i klidně mohla přespat.
Týden uběhl jako voda a já se pořád neměla, abych pánovi zavolala, kdy dorazím. Zavolal on. Hned na začátek mi řekl, že má rád férové a přímé jednání. " A je to tady", řekla jsem si. Hned jsem se začala omlouvat, že jsem ještě nedala vědět, ale že dnes se ještě jedem podívat na jednu kobylku a pak , že bych mu teprve jistě zavolala, rychle jsem vymýšlela. Když jsem domluvila, naopak překvapivě začal on omluvným tónem. "Včera jsem na ní sednul a jel ven a musím přiznat , že docela vyváděla. Několikrát se mě snažila vyhazováním shodit a když se jí to nepovedlo, tak se vzpínala tak, že jsem raději seskočil, abychom se nepřevrátili. A jelikož se opravdu i jinak hodně lekala, asi by stejně nebylo nejlepší, abyste tento týden přijela. Já jí nejdřív musím dát drobet do kupy,” říkal. Tak takhle je to. Hned jsem měla lepší pocit, že nejsem takový blb, který neumí ani vůbec jezdit a padá při první příležitosti. A co dodat ? Samozřejmě, že z koupě sešlo. A v inzerci pak už jsem ji viděla jen krátce, takže si ji asi hodně brzy někdo koupil. No, krásná to ona byla...
Monika
Formát pro tisk