Utrácení zvířat z pohledu zákona

25. 6. 2006

Dobrý den pane doktore,

zajímám se o problematiku psích útulků a setkala jsem se se situací, kdy úředníci po majiteli útulku požadovali utracení psů, kteří zde byli umístěni déle než 1 rok (obec na ně po roce pobytu přestává posílat dotace a psi propadají státu). Mohl byste mi, prosím, objasnit, zda mají úředníci na toto nařízení právo (pokud je pes zdravý a nejeví známky agresivity)? Jaký zákon případně tuto záležitost upravuje?

S pozdravem...

26. 6. 2006

Vážená paní,

reaguji na Váš e-mail ze dne 25.6.2006, ve kterém žádáte o vysvětlení situace, při které může docházet k utrácení zvířat v útulcích.

Účelem zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v platném znění (dále jen „zákon OZ“), je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem.

Důvodem k usmrcení podle zákona OZ je např. využití produktů hospodářského zvířete, ale i slabost, nevyléčitelná nemoc, těžké poranění, genetická nebo vrozená vada, celkové vyčerpání nebo stáří zvířete, jsou-li pro další přežívání spojeny s trvalým utrpením, bezprostřední ohrožení člověka zvířetem, výkon práva myslivosti a rybářství podle zvláštních předpisů, včetně regulování populace zvířat v lidské péči a volně žijících zvířat; tím nejsou dotčena ustanovení zvláštních právních předpisů.

Pokud z úvahy vypustíme případy bezprostřední ohrožení člověka zvířetem,v případě útulků přichází v úvahu zejména situace, kdy se jedná o stav jako je slabost, nevyléčitelná nemoc, těžké poranění, genetická nebo vrozená vada, celkové vyčerpání nebo stáří psa, který je pro další přežívání zvířete spojeny s trvalým utrpením.

Dalším důvodem pro utraceni zvířat je regulování populace zvířat v lidské péči. Takovým situacím však musí předcházet soubor preventivních opatření, která obec nařídí. Jedná se například o finanční nebo jiné zvýhodnění osob, které se ujaly péče o toulavé nebo opuštěné zvíře, zejména psa nebo kočku, zabezpečení odchytu toulavých a opuštěných zvířat odborně způsobilou osobou, podporu činnosti k uskutečnění regulace populace omezováním nekontrolovaných zdrojů potravy a regulace neplánovaného rozmnožování psů a koček podporováním jejich sterilizace.

Utracení zvířete může v daném případě provádět na žádost chovatele pouze veterinární lékař nebo zletilá osoba pod jeho přímým dohledem.

Je třeba doplnit, že podle českého právního řádu je zvíře, mimo zvláštní postavení uvedené v zákoně OZ, považováno za „věc“ (v tom smyslu, že je např. možné je prodat, koupit, dědit ale i to, že obce musí zabezpečit péči o ztracené a opuštěné věci - zvířata) a proto se na něj vztahuje ustanovení § 135 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, které se týká ztracených a opuštěných věcí. Ve smyslu občanského zákoníku je toulavé zvíře věcí ztracenou a opuštěné zvíře věcí opuštěnou. V případě toulavých a opuštěných zvířat je tedy nutno postupovat v souladu s tímto ustanovením.

V důsledku přijetí zákona č. 359/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony došlo v této oblasti s účinností od 1.10.2005 ke změně.

Ustanovení § 135 občanského zákoníku v současné době zní takto:

1. Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce.

2. Nálezce má právo na náhradu nutných výdajů a na nálezné, které tvoří deset procent ceny nálezu. Zvláštní právní předpis může jinak upravit oprávnění toho, kdo věc našel nebo ohlásil.

3. Přihlásí-li se vlastník věci, která byla odevzdána obci podle odstavce 1, před uplynutím lhůty 6 měsíců od jejího odevzdání obci, je vlastník věci povinen nahradit obci náklady, které jí v souvislosti s opatrováním věci vznikly.

4. Ustanovení odstavců 1 až 3 platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.

5. Ustanovení odstavců 1 až 4 se nepoužije, stanoví-li zvláštní právní předpis jinak.“

Kdo najde toulavé nebo opuštěné zvíře, je povinen ho odevzdat vlastníkovi. Pokud vlastník není znám, předá nálezce zvíře obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se vlastník zvířete do 6 měsíců od nálezu zvířete, připadá zvíře do vlastnictví obce.

Toulavé nebo opuštěné zvíře je tedy nutné odevzdat na obecním úřadě nebo je předat do obecního útulku. Postačuje ovšem i oznámení místa nálezu zvířete obci. Nálezce není povinen zvíře odchytávat. Nekvalifikovaný odchyt by mohl způsobit utrpení nebo ohrozit zdraví zvířete i člověka. Odchyt zvířat zabezpečují kvalifikované osoby s povolením pro tuto činnost (§ 39 – 42 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů), převážně odchytová služba, městská policie, apod. Kdo si ponechá nalezené zvíře, vystavuje se možnosti postihu podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, nebo podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění.

Obecní úřad má povinnost se o toulavé zvíře postarat. Utrácení toulavých nebo opuštěných zvířat po určité době, např. po uplynutí karantény, zákon nedovoluje, nejde-li o zákonem stanovený důvod k usmrcení. Náklady spojené s péči o toulavá zvířata nese obec. Toulavá a opuštěná zvířata nelze usmrtit pouze z toho důvodu, že jsou v útulku již delší dobu a dosud se nenašel zájemce o tato zvířata. Usmrtit zvíře, ať již v době úschovy nebo po šesti měsících, kdy se stane majetkem obce, je možné pouze, pokud je dán některý z důvodů usmrcení, které stanoví zákon na ochranu zvířat proti týrání v ustanovení § 5 odst. 2. V případě zvířat v útulcích přichází jako důvod k usmrcení v úvahu zejména slabost, nevyléčitelná nemoc, těžké poranění, genetická nebo vrozená vada, celkové vyčerpání nebo stáří zvířete, jsou-li pro další přežívání spojeny s trvalým utrpením. Důvodem k usmrcení je také bezprostřední ohrožení člověka zvířetem. Nikdo nesmí zvíře usmrtit bez důvodu.

Péče o zvířata nemusí být zabezpečována pouze v útulcích. Z hlediska pohody zvířat je žádoucí zvíře co nejdříve předat do opatrování potenciálnímu novému chovateli. I v průběhu lhůty šesti měsíců může obec předat toulavé zvíře do péče jiné osobě, a to například na základě smlouvy o opatrování, současně však musí nového chovatele obec upozornit na povinnost zvíře vrátit původnímu chovateli, pokud se o zvíře před uplynutím šesti měsíců přihlásí. Po uplynutí doby šesti měsíců je zvíře takové osobě obvykle darováno a osoba se stává vlastníkem zvířete. Obec rovněž může zabezpečit péči o zvíře na základě spolupráce s útulkem provozovaným organizací nebo sdružením na ochranu zvířat nebo se soukromým útulkem.

Dále může obec v souladu s § 13b odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat proti týrání provést finanční nebo jiné zvýhodnění osob, které se ujaly péče o toulavé nebo opuštěné zvíře, zejména psa nebo kočku. Zvýhodnění může spočívat ve snížení nebo prominutí poplatku ze psa, v poskytování příspěvků na chov a výživu zvířete, poskytování krmiva apod. Zvýhodnění se může týkat jak osob, které se rozhodly stát se vlastníkem zvířete z útulku, tak osob, které na základě smlouvy s obcí zabezpečují péči o toulavé zvíře. Toto zvýhodnění se může týkat nejen osob, které zabezpečují péči o psa nebo kočku, ale také osob, které se ujaly například péče o toulavé hospodářské zvíře. Zvýhodnění se přirozeně týká pouze osob, které zabezpečují péči o zvířata ve spolupráci s obcí, a nikoliv osob, které se dopustily přestupku nebo trestného činu tím, že si zvíře neoprávněně přisvojily.

Obec může k regulaci populace toulavých a opuštěných zvířat provést také informační, osvětové a jiné účelově cílené preventivní aktivity, zaměřené na prohloubení odpovědného chování člověka ke zvířatům, zejména k zvířatům v lidské péči. Mezi takové aktivity patří také pořádání umísťovacích výstav psů, koček a jiných zvířat z útulků, které obce mohou pořádat samy nebo ve spolupráci s organizacemi a občanskými sdruženími, které se zabývají ochranou zvířat. Pro takovou umísťovací výstavu je kromě jiného třeba mít Ústřední komisí pro ochranu zvířat schválený řád ochrany zvířat při svodu nebo veřejném vystoupení.

K otázce toulavých a opuštěných zvířat a k problematice útulků pro zvířata doporučujeme Vaší pozornosti rovněž tato stanoviska Ústřední komise pro ochranu zvířat:

• Stanovisko Ústřední komise pro ochranu zvířat k úniku některých druhů zvířat ze dne 31.5.2005.

• Stanovisko Ústřední komise pro ochranu zvířat k ustanovení § 6 a § 13 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 9.11.2004 (Stanovisko k opuštění zvířete a jeho umístění do útulku).

• Výzva ÚKOZ k povinnosti platit poplatek ze psů soukromými útulky pro psy ze dne 25.11.2003.

• Stanovisko ÚKOZ ve věci porušení povinnosti učinit opatření proti úniku zvířat v zájmovém chovu (únor 2003).

Toto stanovisko není právně závazné a je poskytnuto  s vědomím, že výklad právních předpisů je v České republice oprávněn provádět pouze soud. Vyjadřuje však odborný názor na tuto problematiku.

MVDr. Jiří Dousek, Ph.D.
vedoucí odboru ochrany zdraví a pohody zvířat
SVS ČR

Marcela